Abstract

Úvahy spojené s náhodností se v evropské historii objevují poměrně pozdě, na přelomu středověku a novověku. Týkají se zpočátku šancí výhry v různých hrách či situacích a později přecházejí k zavedení pravděpodobnosti klasické a geometrické. Počet pravděpodobnosti je z matematického hlediska završen Kolmogorovovou axiomatickou teorií. Ve způsobu vnímání a interpretace pravděpodobnosti však přetrvává mnoho otevřených otázek, problémů a paradoxů, jako například řešení Bertandovy úlohy. Čtyři hlavní směry v pojetí pravděpodobnosti (logické, četnostní, subjektivní a propenzitní) úzce souvisejí se způsobem vnímání náhodnosti (epistemologickým nebo ontologickým). Úvahy o vývoji vnímání náhodnosti a interpretace pravděpodobnosti přinášejí schopnost orientovat se v základních principech a poznatcích vědy a přispívají k hlubšímu pochopení celé problematiky.