A methodological statement that occurs at Nicomachean Ethics vii 1 and its implementation in the subsequent discussion has widely been called ‘the method of endoxa’. According to the received interpretation, this method follows some strict steps and epitomizes the dialectical method of inquiry. I question the received interpretation and argue for a deflationary and non-dialectical account which, I believe, conforms with Aristotle’s scientifically oriented general methodology.

A continuous objection to virtue ethics has been its alleged inadequacy in providing a distinctive account of right action and determinate action guidance. The virtue ethical criterion “An action is right if and only if it is what a virtuous agent would characteristically (i.e., acting in character) do in the circumstances,” has been claimed by some to give wrong results in some cases, and thus doomed to failure. However, I argue that the opponents who raise these objections overlook an important (...) distinction between “action assessment” and “action guidance” in virtue ethics. Once this distinction which is alien to other dominant moral theories is taken into consideration, I show that virtue ethics can supply a distinctive theory of right action and sufficient action guidance. Moreover, I will demonstrate that this distinction allows us to see that virtue ethics has some structural advantages that enable it to provide multiple guidance strategies to different agents with differential cognitive and moral developmental levels. Finally, I will argue that while theories that tell moral agents what to do by providing exact answers might affect moral agency in negative ways by frustrating the development of an integrated moral character, virtue ethics also avoids this effect. (shrink)

Knihu Kritika depolitizovaného rozumu (podtitul Úvahy (nejen) o nové normalizaci, Václav Bělohradský a kol., Grimmus, Všeň 2010) jsem si kupoval s vědomím, že s její- mi autory se asi nebudu ve všem shodovat, nicméně také s přesvědčením, že problém, na který poukazuje její název, je skutečně závažný, a s nadějí, že se o něm třeba dozvím něco z úhlu pohledu, který mi není vlastní, a tak se mi podaří ho nahlédnout plastičtěji. Bohužel jsem zjistil, že název knihy je pouze krycí; (...) že nejde o boj s depolitizací rozumu, ale naopak o zčásti otevřený a zčásti partyzánský boj proti skutečné politizaci, tj. proti demokratické- mu prostředí, ve kterém se otázky zá- kladního směřování společnosti mohly stát předmětem politických diskuzí a politických střetů, ve jménu absolutizace určitých velice konkrétních, pokud ne pří- mo politických, pak ideologických názorů. Jak říkám, jsem přesvědčený, že problém depolitizace rozumu tu skutečně je. Lidé, zdá se mi, skutečně mají čím dál více pocit, že všechna rozhodnutí jsou na nějakých těch odbornících, jimž do toho nejenom není potřeba mluvit, ale ani by se jim do toho mluvit nemělo. Máme stát zadlužovat? To přece musejí říci ekonomové. Mají se zakazovat politické strany? To my nevíme, ale vědět to musejí politologové či sociologové. Je potrat vražda, nebo medicínský zákrok? To by nám měli říci biologové, filozofové nebo bůhvíkdo, ale hlavně někdo, kdo to dokáže vyčíst z příslušných faktů. (shrink)